Martin (†37) s ALS podstoupil asistovanou sebevraždu: Zdrcená manželka popsala poslední chvíle
Po dlouhém boji s nevyléčitelnou amyotrofickou laterální sklerózou (ALS) se Martin Přecechtěl rozhodl pro eutanazii ve Švýcarsku. Svůj život ukončil po boku své manželky Markéty, která o srdcervoucí zkušenosti promluvila v rozhovoru pro server Novinky.cz. Za sebou nechal dvouletou holčičku a čtyřletého chlapečka.
Asistovanou sebevraždu Martin plánoval již dlouho. Kontrolu nad svým odchodem nechtěl přenechat zákeřné smrtelné nemoci, o svém konci tak rozhodl on sám. Do Švýcarska ho doprovodila jeho manželka Markéta spolu se sestrou a otcem.
„Není to jak ve filmech, kdy příbuzní jsou v podstatě rádi, že vidí toho člověka v posledních chvílích, drží ho za ruku a ten člověk odchází, ale pro mě to byl asi nejvíc traumatizující zážitek,“ svěřila se Markéta. V prvních chvílích po manželově smrti si jeho odchod zcela neuvědomovala, pravý stesk přišel až po pohřbu. „Prvních čtrnáct dní, než byl pohřeb, jsem si to neuvědomovala. Přišlo mi, že jen odešel a že se vrátí. Teď po pohřbu, který byl minulý týden, je to horší, už se mi stýská a je to víc citlivé téma.“
Eutanazii ve Švýcarsku obklopuje hned několik pravidel. Člověk, který se pro asistovanou sebevraždu rozhodl, si musí smrt přivodit sám – napít se ze skleničky nebo zmáčknout tlačítko v případě nitrožilního podání. Martinovi se kvůli onemocnění z nádobky napít nedařilo, lékaři se tak po několika pokusech rozhodli pro intravenózní řešení.
„Na Martinovi pak bylo zmáčknout tlačítko. Sestřička mu řekla, že má na to čas, jak dlouho bude chtít. Ale Martin řekl, že chce hned. Možná to chtěl mít za sebou a ulevit si, nevím. Během třiceti sekund upadl do kómatu. Poté většinou trvá deset až patnáct minut, než člověk přestane dýchat a odejde, ale není to přesně určené, může to trvat hodinu. Navíc nebyl napojený na žádné přístroje, takže jsem nevěděla, kdy už tu není,“ popsala strastiplné okamžiky Markéta.
Martin strávil se svou milovanou manželkou 29. června svůj poslední den. Markéta ho až do posledního dechu držela za ruku, připomněla mu svou lásku a ujistila ho, že o děti bude dobře postaráno. „Já jsem mu řekla, že ho miluju, což on ví, a ať se nebojí, že o děti se postarám,“ vzpomínala na poslední slova Markéta.
O smrti tatínka svým dětem původně říkat nechtěla, k upřímnosti ji ale přesvědčila terapeutka. „Nejdřív jsem jim chtěla říkat, že táta jen spinká. Na radu dětské terapeutky jsem jim ale řekla pravdu, aby se to nedozvěděly jinde a netrápilo je to víc. Dceři je dva a půl a ta to zatím nechápe. Jen se občas podívá nahoru a opakuje, že táta umřel a je na mráčku,“ řekla Markéta. „Syn má čtyři, a když jsem mu řekla, že táta umřel, tak byl smutný, ale nechápe všechny souvislosti. Občas pro něj ještě sbírá kamínky a podobně. Ale na pohřbu plakal, takže asi ví, že táta tady není a asi už ani nebude.“
Sama Markéta se se smrtí vyrovnává velmi těžko, ale nepřestává bojovat. Během posledních týdnů se izolovala od ostatních a veškerý čas a pozornost věnuje dětem.
Nevyléčitelnou nemoc ALS Martinovi diagnostikovali minulý rok v únoru. První příznaky se u něj začaly projevovat už dřív, zprvu pociťoval hlavně zvýšenou únavu. Po odhalení nemoci se Martin snažil zapojit do klinických studií, to se ale nepodařilo. S postupem času přišel o cit v nohách a byl odsouzen ke zbytku života na vozíčku. Pro eutanazii se rozhodl minulý listopad.
