Plavce na Slapech zachraňuje Sára!

Sára je krásná, přítulná, hravá a obětavá. Když se na Slapech dostanete do pořádné šlamastyky, přispěchá vám na pomoc. Zkrátka ideální záchranářka. Jen vás nesmí překvapit, že má srst a štěká. Sára je totiž labradorka se speciálním výcvikem. Dva a půl roku stará psí slečna Sára je součástí týmu Vodní záchranné služby, která v létě poskytuje první pomoc na slapské přehradě. Dnem i nocí jsou tři lidé ve člunu (a pes) připraveni přispěchat na pomoc lidem v nouzi. "Dáte si čaj, nebo koblihu?" vítá mě v úterý ráno trojice záchranářů - Honza Stejskal, Radek Turin a Bára Zuchová. Právě ta se stará o tmavosrstou Sáru. Dokáže pomoci v lavině, troskách domů i ve vodě. Díky tvrdému výcviku tak Sára umí hodně odvážné kousky, což ráda předvádí. Přestože kompletní zkoušky absolvuje až za půl roku, ochotně skáče do vody, ke břehu přitahuje malý člun, topícího se člověka na surfu i jen tak. Kromě toho umí slaňovat nebo lézt po železném žebříku. "Ten pes musí být ochoten zahynout pro cizího člověka," říká Bára. Kdo chce pomoci? V devět hodin se rozdrnčí mobilní telefon. Radek ho pohotově zvedá. Volá slečna, že jeden z jejích kamarádů si poranil kotník a ten mu přes noc ošklivě natekl. Oblékám si záchrannou vestu a společně s Radkem a Bárou nasedám do člunu, zatímco Honza s fenkou zůstávají na stanovišti. Na tenhle zásah jí totiž určitě není potřeba. Na místě jsme za tři minuty. Jenže komu vlastně máme pomoci? Dle domluvy měla slečna stát na břehu a mávat. Nic se ovšem neděje. "To se stává často," stěžuje si Bára. "Lidi si nás zavolají a pak myslí, že my je najdeme sami. Teď o nic nejde, ale kdyby šlo o život, je to průser," dodává rozčíleně. Radek tedy musí volat zpátky… Nakonec skupinku přece jen najdeme a Bára osmnáctiletému klukovi kotník zavazuje, zatímco Radek přes dispečink objednává převoz do nemocnice. "Není to nic vážného, ale chce to radši rentgen," říká Bára. Cestou zpět se Radek a Bára rozpovídají. "Pracuji v Brně na záchrance, přítelkyně Bára je medička." "Tak to je aspoň fajn brigáda, ne?" ptám se. Bára se jen usměje. "Kdepak. Za práci na vodní záchrance nejsme placeni," říká Radek. A nejen to – pomalu z vlastních kapes platí i benzín do člunu a materiál. "Je to taková charita," směje se Bára. "Od státu dostáváme ročně tak dvacet tisíc. To stačí sotva na běžnou údržbu člunu," dodává ještě Radek. Honza se rozčiluje: "Kdyby nás stát dostatečně financoval a naši činnost zakotvil v zákoně, zahynulo by na vodě ročně daleko méně lidí. Nikdo nepřikazuje vodákům vesty, provozovatelům koupališť plavčíky a podobně. Máme víc utopených než třeba Velká Británie nebo Spojené státy," durdí se Honza. A čísla mu dávají za pravdu. Od začátku léta ve vodě zemřelo již 12 lidí! Zbytek dne už o pomoc nikdo nezavolá. "To se stává. Třeba dva dny se nestane nic a další si ani nevydechneme," říká Honza. Labradorka Sára, snad na souhlas, do toho rozverně zaštěká.