Problém pro Tálibán: Vražedný ISIS i Al-Káida. Radikální džihádisté ohrožují islámský emirát
Hnutí Tálibán uvádí, že v Afghánistánu ustaví vládu sice islamistickou, ale nějakým způsobem otevřenou světu. To se dost možná nebude líbit radikálním islamistům a můžou takový režim vnímat jako zaprodance, píše v analýze deník Guardian. Prvním projevem jsou možná čtvrteční bombové útoky u kábulského letiště, ke kterým se přihlásila místní odnož teroristické organizace Islámský stát.
Minulý týden mluvčí Tálibánu Zabíhulláh Mudžáhid na tiskové konferenci, kterou uspořádal po ovládnutí Kábulu, vyjádřil vůli udržovat dobré vztahy se všemi – a ujišťoval, že území Afghánistánu nikdo nebude proti nikomu využívat. Ostatně právě to stojí v dohodě, kterou v katarské metropoli Dauhá loni uzavřela vláda Donalda Trumpa s exilovými představiteli Tálibánu – a na základě které se nyní stahují americká vojska a v důsledku toho i všechna ostatní.
Jenže Mudžáhidovi spolubojovníci nejsou jediní islamističtí radikálové, kteří se dokážou skrývat v afghánských horách. Už v minulosti tu docházelo ke střetům, a co teprve teď, když se Tálibán pokusí opět zemi vládnout. Ostatně ani za své minulé vlády neměl zdaleka celé území pod kontrolou.
Útočiště v afghánských horách
Každá násilná extremistická skupina víc než cokoliv jiného potřebuje bezpečné útočiště, odkud může plánovat, organizovat, rekrutovat a získávat zdroje. Bez toho jen málo teroristů přežije, natož uspěje.
Tálibánu toto poskytoval sousední Pákistán, čímž islamistům odstaveným roku 2001 od moci výrazně pomohl s comebackem, který vyvrcholil v minulých týdnech. Předtím, za své vlády v letech 1996-2001, zase Tálibán takové útočiště zajistil teroristické síti Al-Káida. Poněkud paradoxně může znít to, že četní vysocí představitelé Al-Káidy byli tehdy proti monstrózním útokům na USA, které na 11. září 2001 zosnoval jejich šéf Usáma bin Ládin. Obávali se, že pak o bezpečí v Afghánistánu přijdou. A měli pravdu, koalice vedená Spojenými státy v následujících měsících Tálibán svrhla a Al-Káida musela uprchnout.
Jedním z mnoha důvodů selhání západních operací v Afghánistánu byla, v prvních letech, neschopnost rozlišovat mezi Al-Káidou a Tálibánem. Zatímco první byla celkem malou skupinou, slouženou hlavně z arabských islamistů usilujících o svrhávání režimů na Blízkém východě a toužící po válce se Západem a Izraelem, Tálibán je ve své podstatě reakční hnutí, etnicky a nacionalisticky vyhraněné, jemuž jde o ustavení islamistické vlády jen a pouze v Afghánistánu. Vztahy mezi oběma organizacemi byly proměnlivé, navíc Tálibán nelze brát jako jednolitou skupinu.
Časem tu ale vznikla i rodinná pouta, americké tajné služby už zase hovoří o vřelých vztazích. Postupně se tak Káida vrátila. Ale je to o dost jiná organizace než za Usámy bin Ládina. Už v Afghánistánu nemá tak rozsáhlou infrastrukturu jako před dvaceti lety, kdy provozovala tucet výcvikových táborů. Teď je po horách roztroušeno odhadem 200-500 bojovníků.
Mnozí z nich pocházejí z Pákistánu, Indie či Bangladéše a patří k jihoasijské pobočce sítě, založené roku 2014. Jiní bojovali v řadách Tálibánu, se kterým je pojí „blízké vztahy“, konstatovaly tajné služby pro OSN. Al-Káida je podle nich přítomna nejméně v 15 z 34 afghánských provincií, uvedl Guardian.
Konec útoků na USA
Když se před deseti lety, po zabití bin Ládina, postavil do čela Káidy Egypťan Ajmán Zaváhirí, místo útoků na „vzdáleného nepřítele“ (USA a další západní země) se soustředil na budování buněk globální sítě ve střední Africe, Somálsku, Jemenu či Sýrii. Zkrátka v neklidných zemích, kde byla šance bojovat proti nestabilním režimům a získávat podporu například tamních muslimských menšin.
Jenže jak uvádí Guardian s odkazem na (nejen) západní tajné služby, Zaváhirí je vážně nemocný, není jasné, s jakou strategií přijde jeho případný nástupce.
Další radikálové v Afghánistánu se hlásí k Islámskému státu – coby pokus o stát byl sice poražen, ale jako teroristická síť existuje nadále. Tamní odnož si říká Provincie Chorásán Islámského státu (ISKP či ISCh), s odkazem na historické označení území od Íránu po západní Himálaj.
Tálibán se proti ní postavil, ba proti ní bojoval – stejně jako Al-Káida, afghánská armáda i Američané (ti na jejich podzemní základnu roku 2017 shodili vůbec nejsilnější bombu, s výjimkou jaderných, jaká kdy byla v bojích nasazena). Dřívější územní zisky byly ty tam. Ale v minulých měsících to vypadá, že ISKP chytla druhý dech, podnikla sérii útoků se svou pověstnou brutalitou. Asistenční mise OSN v Afghánistánu (UNAMA) za první čtyři měsíce letošního roku připsala této skupině 77 útoků. Terče byly klasické: ší’ité, ženy, cizinci, civilní infrastruktura, vojáci.
Podle nejmenovaného amerického představitele se teď do řad ISKP mohli navrátit či přidat vězni uprchlí/osvobození po pádu afghánské vlády. Možná také skupina nabírá odpadlíky z Tálibánu.
Na rozdíl od Al-Káidy tito teroristé „vzdáleného nepřítele“ neignorují, ba se pro ně může stát prioritou, když teď padl „blízký nepřítel“, tedy vláda v Kábulu, a západní vojska odcházejí. Pokud bude Tálibán chtít dodržovat své sliby, že z Afghánistánu nebudou mířit útoky na Západ, bude to mít dost těžké. Každý kout rozsáhlé země, každé horské údolí, jen stěží dokáže hlídat, zvláště když různá území ovládají různí vůdci, jejichž loajalita nebude zrovna největší a kteří mohou s teroristy uzavírat vlastní dohody.
Vedle „známých firem“ v Afghánistánu přebývá množství dalších radikálních skupin, OSN odhaduje, že je v zemi osm až deset tisíc zahraničních ozbrojenců. Skupiny to jsou malé a s omezenými kapacitami, leč mohou přispět k destabilizaci regionu.
Největší obavy zřejmě panují z extremistických skupin na obou stranách afghánsko-pákistánské hranice, kterou ostatně nelze spolehlivě hlídat. Například Hnutí Tálibán v Pákistánu (TTP) má dlouhou historii brutálního násilí.
A v Pákistánu bylo na výcviku i mnoho pachatelů teroristických útoků v Evropě i jinde ve světě. Často byl klíčový – ne až tak z hlediska schopností útočníků, jako jejich radikalizace a přesvědčení. Tálibán se snažil když ne omezovat, tak aspoň regulovat přítomnost takových „zahraničních bojovníků“, ovšem úplně ji potlačit nezvládne.
Na severu Afghánistánu o sobě může dát vědět Islámské hnutí Východního Turkestánu, radikální Ujgurové, kteří uprchli ze Sin-ťiangu ovládaného Čínou. S Pekingem chtějí bojovat či se mstít za to, kterak potlačuje ujgurskou kulturu a islám.
Afghánistán po pádu prozápadní vlády proto není strašidlem jen pro Západ – úplně stejně se tamního chaosu a potenciálu pro teroristické útoky obávají Číňané i Rusové. A podobně se může obávat nová vláda pod taktovkou Tálibánu, kterou další radikálové mohou vnímat jako zaprodance.
Ideální by bylo, aby se tlupy zarostlých opičáků se středověkým myšlením vymlátily mezi sebou a pak bude klid...