Ve středu šel Daniel (37) na trénink, v pátek ochrnul. Co se mu stalo?
Během jednoho dne se Danielovi (37) obrátil život absolutně naruby. Před lety ho totiž postihla první ataka roztroušené sklerozy, při které ochrnul. Ještě dva dny předtím byl přitom na tréninku bojových umění, kterým se aktivně věnoval. Lékaři mu nejprve sdělili, že je vše nejspíš způsobeno nějakým vzácným zahraničním virem. Až po půlroce ho doktor poslal na neurologické vyšetření, které odhalilo zákeřnou „eresku“. Navzdory nemoci žije dál aktivním životem, i když přiznává, že nikdy neví, jestli ujde pár metrů nebo kilometr.
Sedmatřicetiletý Daniel pracoval jako projektant a ve svém volném čase hodně sportoval. Hodně se věnoval i bojovým uměním, jako je karate, kickbox nebo sebeobrana, které i sám vyučoval. Se svou ženou a dvěma syny vedl spokojený život. V jednom okamžiku se mu ale vše převrátilo naruby. Jak sám říká „ve středu šel na trénink a v pátek už mu brnělo celé tělo a rázem ochrnul tak, že se nemohl hnout z místa“.
V nemocnici pak podstoupil řadu vyšetření. Diagnóza přesto zůstávala nejasná a lékaři se domnívali, že jde o nějaký vzácný zahraniční virus. „Tak jsem jim vysvětlil, že jsem nikam necestoval. Stejně jsem je o opaku nepřesvědčil, i když žádný virus nenašli. Z nemocnice mě po zotavení poslali domů a řekli mi, ať žiju dál svůj normální život,“ popisuje Daniel.
Za čtvrt roku se mu sice dočasné ochrnutí podařilo rozchodit, ale příznaky nemoci ho provázely nadále. Na pravidelné půlroční kontrole pak lékaři řekl, že se cítí neustále unavený, nemůže se zvednout z postele a při chůzi se mu točí hlava podobně, jako by byl opilý. Neurolog ho odeslal do specializovaného MS Centra, kde v prosinci roku 2010 zjistil, že trpí zákeřnou roztroušenou sklerózou. Daniel tak strávil roky života neléčený, což vývoji jeho nemoci nepřispělo.
Nemoc vzala Danielovi práci i mnoho přátel
Se svým osudem se ale rozhodl prát, i když cesta k životu jaký vede teď, byla trnitá. Mimo únavu totiž Daniela trápily deprese. Psychicky ho podporovala jeho žena i děti. „Žena to vzala dobře, i když to pro ni nebylo lehké. Mám pocit, že jsme za těch pět, šest let, co jsem nemocný, prožili to, co jiní neprožijí za dvacet let. Děti byly malé, tak jsem jim řekl, že je táta nemocný, ale že si nemají dělat obavy, protože se s tou nemocí dá při adekvátní léčbě vcelku normálně žít,“ vzpomíná Daniel.
Krátce poté, co mu „eresku“ diagnostikovali, přišel o zaměstnání. „Řekli mi, ať si hledám něco jiného. To nebylo lehké, protože mě nemoc limituje. Měl jsem ale štěstí a poté, co jsem na školním srazu zmínil, že hledám částečný úvazek, se mi asi za rok ozval spolužák s nabídkou administrativní pozice. Tak jsem s radostí přijal a pracuji tam doteď,“ popisuje.
Danielovi nemoc protřídila i původní společenské kontakty a přátelé, protože kvůli únavě se už nemohl účastnit tolika společenských aktivit, jako zdravý člověk. Podrželi ho ale lidé z karatistického spolku. Nemoc ho neodradila ani od sportu, o kterém tvrdí, že mu vlastně zachránil život. „Díky své původní svalové hmotě jsem se dokázal lépe vyrovnávat s jejími úbytky, které roztroušená skleróza způsobuje a rychleji jsem se po ochrnutí postavil na nohy,“ myslí Daniel.
„Ereska“ ho naučila být trpělivějším
Sport proto Daniel doporučuje všem nemocným. „Jediné, s čím se člověk musí srovnat je to, že nikdy neví, jestli ujde pár desítek metrů nebo kilometry. Únava mě kolikrát přepadne těsně před cílem a už nemůžu ani o krok dál,“ říká. Přesto každý den cvičí sám nebo rád spolu se synem plní nejrůznější výzvy na posílení těla.
Poslední velkou ataku, tedy období, kdy jsou projevy nemoci nejsilnější, měl v roce 2011. O rok později byl zařazen do studie, ve které mu nasadili na českém trhu zatím nedostupný lék. Od té doby prý může zase žít, jako zdravý člověk. „Začal jsem si opravdu vážit zdraví, a hlavně trávím více času s rodinou,“ míní Daniel, který prý může žít opět jako téměř zdravý člověk. „Zlepšení bylo díky této moderní léčbě opravdu maximální,“ potvrzuje. Nedávno musel podstoupit operaci tříselní kýly, což načas klidný průběh jeho nemoci zkomplikovalo.
„Každý den je s touto nemocí jiný. Věřím, že to zase přejde a občasné pískání v hlavě brzy zmizí,“ přeje si. „I přes všechno, čím sem si musel projít, jsem přesvědčen, že jsem díky nemoci trpělivější a naučil jsem se všechno hned nelámat přes koleno. Začal jsem si opravdu vážit zdraví, a hlavně trávím více času s rodinou,“ uzavřel s tím, že navzdory nemoci žije aktivně a snaží se pomáhat i dalším pacientům s „ereskou“.
Tuto nemoc má již velice dlouho dobu jedna příbuzná, která naštěstí nežije v ČR (měla české rodiče a narodila se v USA), ale ve Španělsku, kde má přímo luxusní péči a ačkoliv se pohybuje s pomocí speciálních elektrických tříkolek je to stále neuvěřitelně šťastný člověk, naprosto úžasná ženská. Teď nedávno byla po dlouhé době zase v USA navštívit své bratry a vše proběhlo bez problémů. Prostě jsem moc ráda, že tahle příbuzná nežije v ČR, asi by tu se svou nemocí moc dlouho nepřežila.