Čtvrtek 28. března 2024
Svátek slaví Soňa, zítra je Velký pátek / Taťána
Oblačno, déšť 14°C

Lékárnice Jarmila (62): V práci na vlastní ohrožení nemyslíte. Co jí vehnalo slzy do očí?

Autor: Andrea Ulagová - 
8. března 2021
05:15

 Paní Jarmila (62) provozuje už od 90. let rodinnou lékárnu v obci Cvikov v Libereckém kraji. Jak sama říká, měla by být v důchodu, ale podle ní si ho ještě užívat nebude. Zvláště ne teď. Jarmila Blesk Zprávám popsala, co prožívala během první vlny pandemie, jak zvládá pracovní nasazení a co jí vehnalo slzy do očí.

Když se paní Jarmily zeptáte, kolik jí je, odpoví: „Je mi 62 let. Já vím, důchod, ale to ještě nějakou dobu zřejmě nepůjde.“

Jarmila už od 90. let provozuje lékárnu ve Cvikově a odpočívat rozhodně nehodlá. Stejně jako další profese i ona a její kolegové se před rokem ocitli v první linii v boji s koronavirem. Jaké to je, provozovat lékárnu na malém městě v době pandemie? Jak paní Jarmila vzpomíná na jarní vlnu pandemie, co jí vadí a co jí vehnalo slzy do očí?

Už je to rok, co se u nás covid objevil - máte nějakou silnou vzpomínku na začátek pandemie, která se vám vybaví?

Mám, mobilizační rouškovou. Dnes se jeví docela úsměvně. Je neděle odpoledne, vyhlašují nouzový stav. Do lékárny zítra všichni v roušce, s odstupy a jen pro nejnutnější. Hesla typu „moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě“ jsou celkem k ničemu, když žádné nejsou. Ale měli jsme v lékárně roli perlanu, tak jsem oprášila šicí stroj a podle vzoru chirurgických roušek jsem jich do půlnoci stovku ušila. Ráno jsem tak mohla k ceduli požadující vstup do lékárny v roušce položit i krabici s rouškami, aby si vzal, kdo nemá.

Hm, stejně jsem to nedomyslela, za dvě hodiny byla krabice prázdná. Korunu tomu nasadil telefonát od starosty ještě během dopoledne, že se mu doneslo, že prý máme roušky a že by jich potřebovat asi tak 200 pro městskou policii. V dalších dnech už rozjeli šití jiní a nám je naopak k rozdávání nosili.

„Máte covid?“ „Mám...“

Mnoho lidí si myslí, že lékárníci nejsou v první linii - jak to vnímáte vy?

Osobně se s takovým pochybováním nesetkávám. Možná proto, že jsme lékárna na malém městě v sousedství zdravotnického střediska, lidé nás vnímají jako součást týmu zdejších zdravotníků. My sice pacienty přímo nevyšetřujeme, ale nemocní k nám chodí pro pomoc a radu, ať už vědí, nebo nevědí, že jsou nakaženi. A je jich hodně, lidé přece nepřestali mít různé zdravotní potíže, drobné úrazy, v době pandemie jsou lékárny vlastně jediná zdravotnická zařízení, kam můžete rovnou přijít a nemusíte tam předem telefonovat či se jinak objednávat. Uvedu konkrétní situaci: Pacient prosí „něco na kašel“. Ptám se, jaký má kašel, zda také teplotu, přizná se, že ho také strašně bolí hlava. Nemohu se nezeptat, co covid-19. Odpověď zněla: „Mám“.

Jak vypadá váš běžný den? Změnilo se něco oproti době před pandemií?

Myšlenkově se probouzím luštěním „ranního špeku“ na rádiu Český rozhlas 2. Tělo se pokouším rozhýbat proběhnutím s naším pejskem. Pak otevřu lékárnu a už to „jede“, kromě pevně určených časových bodů jako deadline objednávek u distributorů, zcela nepředvídatelně. Recepty, žádanky, dotazy po telefonu, příprava v laboratoři, shánění, co není. Každému pacientovi je třeba věnovat soustředěnou pozornost, nepřehlédnout důležité souvislosti, vyhodnotit, zda všemu rozumí. U těch, kteří chtějí řešit problémy sami rozlišit, kdy je třeba, aby navštívili lékaře.

Covid přinesl zavřené či jinak omezené ordinace a nám v lékárně více takových „hraničních“ situací. Někdy musíme pacienta přesvědčit, že k lékaři musí. Je to takový každodenní devítihodinový maraton, při kterém, kromě průběžného dezinfikování rukou, na vlastní možné ohrožení infekcí prostě zapomenete, vytěsníte to.

Jak vnímáte situaci během „covidových vln“?

Na jaře to bylo lepší, teď už covid řádí všude. V první vlně byli lidé hodně vystrašení, ale zároveň více dodržovali požadovaná opatření. Teď jako by to snad vzdávali, pro některé to začíná být nad jejich síly. To tak z komunikace s lidmi vycítíte.

Vidíte světlo na konci tunelu? V čem ho spatřujete?

Naději vidím v očkování. Není jiné cesty. Lidé se mě na věci kolem vakcín dost ptají. Víte, uvěřit různým spekulacím je v chaosu docela jednoduché. Změnit přesvědčení už ale ne. Vnímám ovšem, že mi lidé důvěřují, a to mě zavazuje i k tomu, abych odborná fakta sledovala a to, co je důležité, uměla stručně a srozumitelně předat.

Co vás drží nad vodou, kde berete sílu? Jak odpočíváte?

Myslím, že hlavním motorem mi je vědomí, že to, co dělám, má smysl, prostě to, že je naše práce potřeba. Baterky dobíjím v přírodě. Žiju v krásném kraji Lužických hor, to je velmi posilující skutečnost. A pak čtením knih a v létě prací na zahradě.

Dojemné poděkování

Jak covidový nápor v zaměstnání změnil váš osobní život?

On je ten můj osobní život s lékárnou propojen už od devadesátých let. Jestli se něco změnilo s covidem? Vlastně ano. Manžel mi ráno chystá snídani, zatímco já dobíjím baterky běháním. A v počítači mi přibyla sbírka fotografií západů slunce z podvečerních výletů za nadechnutím. Chybí mi ale setkávání s přáteli, zejména společnost pěveckého sboru. On-line komunikace je jen taková nouzová náhražka.

Máte pocit, že ve vašem segmentu je pomoc státu odpovídající?

Nevím. Jedinou pomoc, kterou jsem zaznamenala, bylo navýšení platby od pojišťoven za položku na receptu o 4 Kč od června do prosince minulého roku. To bylo pro lékárnu na půl roku celkem asi 30.000 Kč. Mohla jsem aspoň trochu přidat na odměnách personálu lékárny. Jako zdravotnické zařízení jsme nespadli ani do odpuštění odvodů za zaměstnance pro malé firmy. Ale zase ve srovnání s lidmi, kteří přišli o práci nebo museli zavřít svůj podnik, si nemohu stěžovat.

Dostalo se vám uznání, opory či odměny? V jakémkoliv slova smyslu?

Ale ano. Od lidí, kterým jsme třeba nějak pomohli. Jedna příhoda mi doslova vlila slzy do očí. Bylo to před Vánocemi. Do kolotoče telefonů zazvonil zvonek pro invalidy ode dveří lékárny. Jdu se podívat s myšlenkou, že si asi se zvonkem zase hrají nějaké děti. Přede dveřmi ale čeká paní na invalidním vozíku. Nic nepotřebuje, jen nám přijela poděkovat za naši práci celému kolektivu lékárny a předat nám dárek s vlastnoručně vyrobeným přáním.

Ostudně čnící Česko

Co je pro vás v tuto chvíli nejtěžší?

Trvá to už hrozně dlouho a naděje na brzký šťastný konec v podstatě není. A zatímco kousek vedle v nemocnici lidé trpí a umírají, lékaři a sestry prožívají doslova peklo, tak po městě chodí partičky lidí bez roušek, jako by měli klapky na očích.  

Co vás štve?  

Jsem přesvědčena, že dnešní situace byla již v létě předvídatelná. Nemuselo to dojít tak daleko, že naše země ostudně ční na mapě Evropy jako odstrašující příklad země, kde umírá zbytečně mnoho lidí.

Přinesla nám pandemie něco pozitivního? Ukázala nám něco?

Soudržnost v krizi náš národ umí, možná to máme v genech. To se ukázalo na jaře s rouškami, dezinfekcí, zájmem o druhé. Ta vlna solidarity byla opravdu velká. Ale nějak nemáme výdrž. Jestli se něco pohne na hodnotovém žebříčku, ukáže asi až čas, až tahle tragická etapa pomine.

Video  Prezident lékárnické komory  - Andrea Ulagová, Jan Jedlička
Video se připravuje ...

Aktuální dění

 

Izraelsko-palestinský konflikt:

ONLINE dění v Izraeli Velitel Hamásu Iron Dome

Válka na Ukrajině:ONLINE dění na Ukrajině

Video se připravuje ...
Další videa