Odmítaná princezna se stala světicí a přinesla svobodu: Před 810 roky se narodila Anežka Česká

Jak už to v životech středověkých osobností nezřídka bývá, o dětství a mládí Anežky toho dodnes nevíme příliš. Mnoho písemných zpráv se totiž nedochovalo, a tajemstvím je proto zastřeno i datum jejího narození. Někteří historici se shodují, že by jím měl být právě 20. leden 1211.

Tou dobou z Pražského hradu kraloval Přemysl Otakar I., který Anežku přivítal coby svou úplně poslední, a doslova vymodlenou dceru. Holčičku s totožným jménem mu totiž manželka Konstancie Uherská porodila několik let předtím. „Zemřela v dětském věku,“ konstatuje historik Josef Žemlička v knize Přemysl Otakar I. Proč král vybral zrovna toto jméno? Dle mínění historika pojmenoval dcerku podle své milované sestry Anežky, která byla abatyší kláštera sv. Jiří na Pražském hradě.

Zásnuby a stěhování

Už od útlého věku byla Anežka vychovávána v ryze církevním prostředí v klášteře v Třebnici. Že by od narození byla zaslíbena církevní dráze se však říci nedá. „Už jako tříletou ji zasnoubili jednomu polskému knížeti, nejspíše Konrádovi, synovi Jindřicha Bradatého,“ zmiňuje Žemlička syna vratislavského knížete.

Ke sňatku by nejspíše došlo – svatby uzavřené v dětském věku nebyly ve středověku ničím neobvyklým. Tentokrát však zasáhla vyšší moc. Mladý Konrád tehdy padl v bitvě a tak z námluv sešlo. Anežka se následně „vrátila do Prahy, péče rodičů ji však opět míjela,“ uvádí Žemlička. Místo toho, aby zůstala „doma“, poslali Přemysl s Konstancií mladičkou princeznu na vychování řeholnicím do Doksan.

I v té době Přemysl čile kalkuloval a snažil se své nejmladší dceři narýsovat budoucnost. Tentokrát ne slezský kníže, ale budoucí římský král Jindřich VII. Štaufský se měl stát Anežčiným manželem, což pro dívenku představovalo další stěhování, tentokrát do Německa, kde strávila většinu dětství. I z těchto námluv ovšem sešlo – k nelibosti Přemysla.

A možná také Anežky, ostatně kdo ví, co se tehdy už dospívající dívce mohlo honit hlavou. „Patnáctiletý Jindřich (…) prý Anežku odmítl. Náhle zbytečná Anežka se vrátila do Čech,“ popisuje Žemlička. Jeden čas se také zvažovalo, zda by se česká princezna nemohla provdat do Anglie za krále Jindřicha III. Osud s ní však měl docela jiné plány. Takové, které z ní dle Žemličky učinily „nejvýznamnější ženskou postavu českých dějin 13. století.“

Duchovní život

Anežka vyrůstala v rozvětvené a patrně i šťastné rodině. O jejích rodičích – Přemyslu Otakarovi I. a Konstancii Uherské například historička Gabriela V. Šarochová v knize Radostný úděl vdovský: Královny-vdovy přemyslovských Čech píše, že „společně založili početnou a asi spokojenou rodinu. Mezi rodiči a dětmi i mezi sourozenci panovaly silné, citově intenzivní, možná až deformované vztahy, přesahující obvyklý dynastický rámec.“

Sama se však do vdavek nehnala, a to ani po roce 1230, kdy Přemysl zemřel. Tehdy jí bylo 19 let a na vdavky měla ideální věk. Anežka však dala raději přednost duchovní dráze. „V době vypjatého náboženského cítění začala po vzoru jiných svatých vrstevnic žít v okázalé skromnosti a zbožnosti,“ líčí Žemlička. Podporu našla u svých nejbližších.

„S pomocí svého bratra Václava I. nechala pro klarisky v Praze vystavět skvělý klášter a po několik let byla jeho abatyší,“ píše o založení Anežského kláštera v roce 1231 Na Františku Žemlička. Ten je doteď, s kostely sv. Františka a sv. Salvátora, chloubou pravého nábřeží Vltavy.

Péče o nemocné i příbuzné

Z pozice abatyše se hodně zabývala péčí o nemocné a chudé, což jí mezi lidem vysloužilo velkou podporu a obdiv. Právě z její iniciativy vznikl v Čechách vůbec první špitál, konkrétně u staroměstského kostela sv. Haštala. Jeho součástí byl i chudobinec.

Zároveň nerezignovala ani na svou úlohu v politickém životě. Má se dokonce za to, že jejím přičiněním nedošlo v Čechách k občanské válce. Ambiciózní syn Václava I. Přemysl Otakar II. se totiž hodlal zhostit moci, a proti otcovi zosnoval neúspěšné spiknutí. Anežka pak měla svého bratra a synovce usmířit.

Světice

Na středověké poměry se světice dožila vpravdě požehnaného věku, a také událostí, které jí bezpochyby doslova lámaly srdce. Coby nejmladší dcera krále přežila všechny své bratry i sestry. Přežila dokonce i synovce Přemysla Otakara II., jemuž se stala osudnou bitva na Moravském poli v roce 1278, čímž pádem zažila také neslavný ústup ze scény vládnoucí dynastie.

Unavená česká princezna zemřela v Praze 2. března 1282. Pohřbít se nechala v klášteře, který sama zakládala. Mezi lidem zavládl veliký smutek. Už za svého života byla totiž Anežka považovaná doslova za „svatou ženu“, a to pro její dobročinnost a bezedné milosrdenství.

„Nejdůležitější jsou zázraky, které jsou spojené s její prapraneteří Eliškou Přemyslovnou, manželkou Jana Lucemburského. Ta se k Anežce obrátila o pomoc v důležité situaci dvakrát a Anežka jí dvakrát pomohla,“ uvedl v pořadu České televize Historie.cs historik Petr Kubín.

„Jednou, když byla v Praze s Janem a děti byly na Lokti, měla neblahé tušení, že se děje něco špatného. Běžela rychle do Anežského kláštera, kde žádala rozmluvu se svou tetou. A ačkoli Anežka byla už dávno mrtvá, pomoc jí přislíbila. Příští den přijel do Prahy posel a oznámil, že syn Václav, budoucí Karel IV., byl na smrt nemocný a náhle se uzdravil,“ řekl. Z toho důvodu se také Eliška vydatně zasloužila o kanonizaci Anežky.

Nositelka míru

Její svatořečení nicméně proběhlo relativně nedávno. Listopad roku 1989 má leckdo spojený se sametovou revolucí. Přitom právě tehdy, 12. listopadu 1989, ji tehdejší papež Jan Pavel II. svatořečil. Stalo se tak doslova v předvečer revolučních událostí, kdy se u nás začal rozpadat komunistický režim, což si tehdy mnozí lidé dávali do souvislostí podle dávného proroctví, které pravilo, že „v Čechách nastane mír a pokoj i blahobyt, až dojde ke kanonizaci Anežky.“