7°C
Nevolnosti, nechutenství, bolesti hlavy, kolísavý tlak, výkyvy nálad, závratě – to všechno zažívá snad každá nastávající maminka. Občas se vyskytnou komplikace vážnějšího rázu, místy i ty, které ohrožují na životě jak maminku, tak i její vysněný uzlíček štěstí. To se přesně dá říci o Janě, které komplikace nastaly v zimě na přelomu let 2019 – 2020, kdy začala krvácet.
„Měla jsem nízko uložené vajíčko, tudíž i ta placenta narostla miminku příliš dole. Cítila jsem v podbřišku zvláštní tlaky, které jsem sice znala ze svého předešlého těhotenství, jenže to se objevily až na samotném jeho konci. Tady se objevily na začátku,“ dodává.
Nejhorší diagnóza
„Můj lékař mě proto 30. ledna, v mém 20. týdnu, poslal do Prahy, do Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí (ÚPMD) na ultrazvuk, kde se bohužel naplnily ty nejhorší obavy,“ pokračuje v líčení sympatická blondýnka. Placenta podle ní prorůstala „všude, kam se dalo“, dokonce i do jizvy po císařském řezu, který Jana absolvovala během prvního těhotenství před šesti lety. To nevěstilo žádné příznivé vyhlídky. Odborná diagnóza zněla placenta centralis 4. stupně a prorůstající placenta increta, která způsobovala silné krvácení.
„Lékaři byli zděšení. Říkali, že něco takového ještě neviděli, a zdráhali se mi zaručit, že s tím půjde něco udělat. Byla nutná operace, ale nebyli si jistí jejím výsledkem,“ dodává. „Zaslechla jsem tehdy, že svou diagnozou jsem zatím nejhorší patologická pacientka v Podolí. Lékaři se na mne chodili dívat, jako na nějakou učebnici, že tohle ještě neviděli. Dokonce i ředitel se přišel podívat,“ dodává s úsměvem.“ Její psychiku tím tehdy ale příliš nepohladili. O to houževnatěji se strachovala o život svého miminka, které chtěla zachránit.
Sofiina volba
„Lékaři mi nabízeli přerušení těhotenství. Zase jsme ale věděli, že miminko je naprosto zdravé a vyvíjí se tak, jak má,“ krčí Jana rameny nad nelehkou volbou, kterou tehdy musela rozetnout. Případnou operací s nejistým výsledkem by totiž neohrozila jen život miminka, ale také i svůj. Co by si pak bez ní počali tatínek a její první chlapeček?
„Byl to risk. Ale stál za to i s tím vědomím, že už potom nebudu moci mít děti. Nelituji ani v nejmenším,“ dodává rezolutně ke svému rozhodnutí, miminko si nechat. Hodně jí pomohlo i chování nemocničního personálu. „Za celou dobu jsem nezažila jedinou sestřičku nebo porodní asistentku, která by byla protivná, naštvaná nebo nepříjemná.“
Martyrium s dobrým koncem
Přípravy na operaci specialistům zabraly téměř tři měsíce. „Po tu dobu si mě v Podolí nechali a střežili mě, aby se stav nezhoršoval,“ vysvětluje. K operaci se lékaři uvolili v jejím 31. týdnu těhotenství 23. dubna, kdy také malý Daníček přišel na svět – čili 9. týdnů před řádným termínem.
„Operace trvala neuvěřitelných 4 a půl hodiny, a vyměnili mi během ní 5 litrů krve. Z toho důvodu mi před operací zavedli centrální žilní katetr do krku, aby do mě tu krev mohli pumpovat,“ líčí. Během operace Janě lékaři odstranili dělohu a udělali ji při tom laparotomii (svislý řez přes celé břicho – pozn. redakce) od dolní stydké kosti až kousek nad pupík.
„Nakonec se to lékařům podařilo. Díky bohu,“ oddychuje si dnes i s vědomím toho, že kvůli ztrátě dělohy již další miminko na svět nepřivede. „Ale kdyby se mi podobná zkušenost stala během prvního těhotenství, a pokud bych ještě mohla, nad případným druhým miminkem bych se musela hodně dlouho rozmýšlet, a nechat se přemlouvat,“ dodává maminka původem z Všechlap, které jsou kousek od Nymburka.
Původní prognózy počítaly s tím, že Daníček po porodu bude vážit 1 600 gramů. „Když ale přišel na svět, vážil 1 200 gramů, což bylo hrozně málo,“ uvádí maminka. „Byl to docela šok, když jsem jej poprvé viděla. Byl strašně malinký, navíc byl napojený na dýchací přístroje. Krmili ho sondami. Takovýto pohled neudělá dobře asi žádné mamince. Na druhou stranu jsem byla neskonale vděčná, že je živý a zdravý.“
A totéž platilo i o Janě, která v Podolí strávila ještě 14 dní, aby se zhojila po náročné operaci. „Jizva mě strašně bolela. Nemohla jsem se ani hýbat,“ vzpomíná. „Zato malý, ten v péči lékařů zůstal ještě dva měsíce. Domů nám jej propustili až dva dny před jeho termínem, což mělo být 20. června,“ dodává s tím, že od té doby roste jako z vody, a zdravotně jej nic netíží. Naštěstí!
Co bylo příčinou?
Původ Janiných obtíží jí lékaři ani zpětně vysvětlit nedokázali. „Je to vzácný a náhodný jev. Ani mne by předtím nenapadlo, že se může stát něco takového, jako že začne placenta prorůstat dělohou,“ říká. „Lékaři mne sice odrazovali od přílišného pátrání, jakýmikoliv otázkami že se mám obracet na ně. Ale jsem od přírody zvědavá a zkoušela jsem si ledasco dohledat na internetu. Jenže prakticky bezvýsledně. Ráda bych apelovala na nastávající maminky, které může potkat to samé, že i když se situace může zdát bezvýchodnou, i s takovou lze něco udělat.“
