Když se premiér Jiří Paroubek veřejně přiznal, že nejvíc ze všeho miluje svíčkovou, případně šípkovou omáčku, nemohl si už na veřejnosti pomalu dát nic jiného. "Mám taky rád řízky," vzkazuje tedy, aby se neusvíčkoval. Jiří Krampol je zase polévkový typ. "Dokonce si byliny do nich pěstuju sám v kuchyni," svěřil se pyšně. Jak oba Jiří prožívají předvánoční shon, co je spojuje a v čem se liší? Kdyby se Blesku přihlásili vaši spolužáci, co myslíte, že by nám mohli na vás napráskat? Paroubek: Jak jsme si kazili žaludek Lipem, jak jsme chodili hrát fotbal v normálních botách a rodiče se divili, proč je máme tak okopané, jak jsme spolužačkám jedli svačiny. To už je dneska stejně všechno promlčené. Krampol: Právě nedávno mi připomněl jeden spolužák, že jsme měli tlustou spolužačku a tu jsme vždycky za žvejkačku obírali. Ona předběhla pořad XXL. Tyhle holky mají řadu příznivců. Když my byli malí kluci, taky se nám tyhle vyvinutý holky hrozně líbily. Máme Vánoce na krku. Dokážete, pánové, sami nakupovat dárky? Paroubek: Já ano. V minulosti jsem to rozhodně dělal, nevím, jak to ovšem stihnu letos. Ale něco malého bych samozřejmě chtěl jak ženě, tak synovi koupit. Krampol: Mám nevýhodu, hrozně rád nakupuju dárky, ale hned, jak nějaký koupím, tak ho tomu člověku dám. Nevydržím čekat do Štědrého dne. Jeden prezent mám ještě schovaný v šuplíku, snad tam do té soboty vydrží. Víte, kolik peněz máte přesně na kontě? Paroubek: Tak to vím určitě. Krampol: Vím, protože každý měsíc platím složenky, splátky a poplatky. S přesností na desetitisíce? Paroubek: S přesností možná na tisíce. Umíte doma obsluhovat elektrické přístroje jako je kávovar, myčka, pračka a podobně? Paroubek: To bych asi nezvládl, tyhle věci jsou doménou mé ženy. Krampol: Já doma nesmím na nic sáhnout. Neumím ani pustit video. Je to tím, že když jsem byl malý, dělala tyhle věci maminka a teď je zase dělá moje žena Hanička. Paroubek: Tak to já umím skvěle otevírat lednici a zapnout televizi. Co vidíte momentálně na české politické scéně pozitivního? Paroubek: V parlamentu jsem předminulý týden pozoroval, že jednání jsou značně vysilující. Rád jsem proto odjížděl do Bruselu, kde vše probíhalo ve velké zdvořilosti, připadal jsem si tam téměř něžně obsluhován. Krampol: Líbila se mi jedna věta od Josefa Hiršala: V demokracii se mají naše názory rozcházet jako přátelé. Tak to bych si přál v praxi, to je ideální stav. Za koho byste dali ruku do ohně? Paroubek: Myslíte z mých spolupracovníků? Takových je kolem mne hodně. Ale nejvíc věřím krásné dámě, kterou vnímám hlavně jako skvělou pracovnici, a to je moje tisková mluvčí slečna Orgoníková. Krampol: Za jednoho kamaráda, kterého kvůli ostatním kamarádům nebudu jmenovat. Bylo by jim to líto. V čem si myslíte, že jste jako chlapi nejzručnější? Paroubek: Já jsem nejzručnější, když jím. Krampol: O mně řekl soused, že se snažím dělat všechno možný, ale má činnost praktického významu nemá. Pane premiére, jste známý gurmet. Co je pro vás vedle již zmiňované svíčkové kulinářskou špičkou? Paroubek: Určitě čínská a francouzská kuchyně. Při státní návštěvě v Paříži mě prezident Chirac pozval na oběd do Elysejského paláce a jídla tam byla opravdu skvělá. To byla skutečně kulinářská špička. Zažil jsem i jakousi antišpičku. Když jsem byl v Číně, dostal jsem nezapomenutelné jídlo - polévku, v níž plaval slepičí pařát. Všichni jsme nad tím seděli, někteří se do pařátu statečně pustili, ale já ne. Nemohl jsem. Někde servírují jako laskominu dokonce oko tura domácího. Paroubek: Tak tento chod bych zcela určitě vynechal. Krampol: Byl jsem v Azerbájdžánu a od té doby nemůžu skopové. Ani vidět. Co když někde nabízejí jako největší poctu manželku? Paroubek: Mně ještě nikdo nikdy manželku nenabídl, ale stejně zůstanu u své ženy. Krampol: V polévce snad ne. Nechám si Haničku. Co je podle vás největší bolest našich politiků? Paroubek: Myslím, že nesrozumitelnost a velká hašteřivost, žijí vlastními problémy a ne problémy lidí. Vytvořili si svět pro sebe. Krampol: Přál bych politikům, aby se dostali na takovou úroveň a vážnost, jakou měli jejich předchůdci za první republiky. Prezident Masaryk na koni visel skoro v každé domácnosti. Chtěli byste se stát prezidenty? Krampol: Já ne. Nechtěl bych být politikem. Nemám pro to žádné buňky a navíc obdivuju lidi, kteří se dokáží věnovat dvaceti problémům denně. Někdy sám nevím, co se sebou. Natož se ještě starat o druhé. A vy, pane premiére, chtěl byste viset v základních školách? Paroubek: Nejde o pověšení, ono je viset a pověsit někdy hrozně blízko sebe. Snad to nezní příliš domýšlivě, ale třeba se mnou budou lidé spokojení. To by mi stačilo. Myslíte, že prezident je naprostý vrchol politické kariéry? Paroubek: Asi ano. Ale nevím, zda bych se právě tímto směrem chtěl vydat. A co, pánové, říkáte na úsloví, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží? Paroubek: Poměřuju to průzkumem veřejného mínění, a tam máme 47 %. To vůbec není špatné ve srovnání se zeměmi okolo nás. Krampol: Nekoukám se na politické pořady, ale když jsem viděl v televizi, jak se ve sněmovně hádají, bylo mi z toho smutno. Politikové by měli přemýšlet, kde lidi tlačí bota, a ne se věčně hádat, co kdo kdy řekl.