Na Primě odstartoval seriál Mladá krev, kde hrajete kriminalistu. Jak vám je v seriálu, který je primárně o mladé generaci?
„Nedávno jsem se bavil s jedním kolegou o seriálu Mladá krev a on se mě zeptal, co tam vlastně hraju, když je mi brzy šedesát. (smích) V seriálu jsem opravdu ten nejstarší, takový odcházející šéf oddělení. Protože mu není zrovna nejlépe a oddělení prochází změnami, nastupuje tam ona »mladá krev«. A musím říct, že setkání s mladými kolegy, které jsem do té doby neznal, mě velmi příjemně překvapilo. O hercích jako Samuel Toman nebo Simona Lewandowska ještě hodně uslyšíme. Myslím, že Alice Nellis měla při obsazování šťastnou ruku.“
Namlouváte i řadu audioknih, mimo jiné román Sherlock Holmes a Golemův stín,vychází na pokračování. Je to vaše oblíbená disciplína?
„Rád pracuji individuálně, jsem takový samotář a audioknihy k tomu přímo vybízí. Jste tam vy, mikrofon a autor. Režisér není tak důležitý, pokud to cítíte správně, obejdete se bez supervize. Audioknihy dělám často a rád, ale vyžadují trpělivost. Přiznám se, že nečtu texty dopředu, protože mě baví, když na mě děj působí přímo u mikrofonu. Myslím, že posluchač to pak slyší.“
Velmi specifickou audioknihou byla biografie Karla Gotta Má cesta za štěstím. Namluvil jste většinu textu, zlomek pak umělá inteligence hlasem Karla Gotta. Co jste tomu říkal?
„Pro mě to bylo první setkání s umělou inteligencí. Věděl jsem, že něco takového existuje, ale když jsem slyšel první díly, byl jsem ohromen, jak to funguje.“
Co jste na to říkal?
„Profesionál samozřejmě pozná opakující se nádechy a intonaci, ale amatér to nepostřehne. Myslím, že to tomu dílu prospělo. Kdyby to četl jen jeden hlas, mohlo by to chvílemi nudit. Já osobně jsem měl ale malý problém.“
Prosím vás, s čím?
„Celý život jsem byl spíš fanouškem Waldemara Matušky než Gotta, takže bych se raději věnoval jemu. Nicméně jsem rád, že jsem se o Gottově životě dozvěděl spoustu nových věcí, a myslím, že si kniha našla své posluchače.“
JAMU jste absolvoval v tom přelomovém roce 1989. S jakými pocity jste vstupoval do devadesátých let? Jaké jste měl vize?
„Víte, oba moji rodiče byli komunisti a já jsem byl v těchto idejích vychováván. Nedokázal jsem si představit, že by to mohlo být jinak. Narodil jsem se v roce 1966, v roce 1968 přišli Rusové a od té doby jsem v tom vyrůstal. Změna, která nastala, mi přišla nečekaná a absurdní.“
Co se vám nezdálo? Změny provázela euforie, byla tu svoboda v mnoha ohledech.
„Nevěřil jsem jí. Neměl jsem žádné herecké sny, protože všechno se mi plnilo tak nějak samo. Jen jsem si říkal: Jak to bude dál? Nakonec jsem se musel s novou dobou vyrovnat i v divadle, kde se dramaturgie změnila. Pro mě byl ten přechod postupný.“
Váš otec byl šéfem olomoucké kriminálky, a jak jste někde řekl, rodině se příliš nevěnoval. Co vám tedy do života dala maminka?
„Zodpovědnost. Každý můj, byť dílčí, neúspěch velmi emočně nesla. Měl jsem pocit, že to nedělám jen kvůli sobě, ale i kvůli ní. Myslím, že takhle bych se měl chovat i k našim dětem, aby si uvědomily, že na světě nejsou samy. Rodinné pouto vnímám a snažím se chovat zodpovědně.“
S Antonií Talackovou máte dvě děti, syna a dceru. Podporujete je v uměleckých ambicích?
„Naše dcera Tonička je v Dismanově souboru. Strašně ji to baví, už získala i nějaká ocenění, hostovala v Pardubicích a v Divadle na Vinohradech. Rozmlouvat jí to nebudu, stejně jako to moji rodiče do jisté míry nerozmlouvali mně. Myslím si, že cesta k divadlu může být pěkná, ale samotný pobyt u divadla už tak radostný není.“
Igor Bareš o vyhoření i rodině: Náš rod stíhá dědičná nemoc, mám strach o děti. Petr Macek
Sdělujete jí své pochyby?
„Jak jsem řekl, nic jí nerozmlouvám. Sama chápe, že je to hodně o štěstí. Můžete být sebetalentovanější, a když štěstí nemáte, dostaví se deziluze a pocit zmaru. Takových lidí znám spoustu. Synovi je jedenáct, je skvělý tanečník, to má po mamince, ale nemyslím si, že má potřebu se prezentovat na veřejnosti.“
Není tajemstvím, že trpíte Crohnovou chorobou. Jak moc je tato nemoc pro herce limitující?
„Strašně. Crohnova choroba se vyznačuje úpornými průjmy. Jinak se to říct nedá. Pokud máte nějaké povinnosti jako večerní představení nebo natáčení, nemůžete si dovolit riskovat. Jediná možnost, jak tomu předejít, je nejíst.“
Takové trápení? Musíte být hodně odolný.
„Já teda mám sto kilo, nevypadám, že bych nejedl, ale je to možná tím, že se stravuji nepravidelně. Je prostě lepší nejíst, než být omezen indispozicí. Dá se to zvládnout. Podařilo se mi tu nemoc udržet ve stadiu klidu už sedmadvacet let díky profesoru Martinkovi, nemocniční péči a biologické léčbě. Samozřejmě existují pacienti, kteří to mají v horším stadiu a mají různé pomůcky.“
Jak bioléčba probíhá?
„Jsou to kapačky, které stojí hodně peněz, ale hradí je pojišťovna. Jednou za měsíc nebo za dva jdete na kapačku, která vám do žíly kape asi hodinu. Odcházíte z nemocnice jako úplně nový člověk. Mně to zabralo fantasticky.“
Je to dědičná nemoc? Máte strach o své děti?
„Ano, je to dědičná nemoc. Tak to víte, že mě to napadlo. Můj děda to měl přes koleno. V rodině jsme měli rakovinu. Můj bratr zemřel na rakovinu v devíti letech, rok před mým narozením. Babička tu nemoc měla, děda se otrávil plynem, protože měl strach, že ji má taky. Crohnova nemoc se tehdy neřešila, ale mám pocit, že něco podobného měl i můj otec. Vlastně to tedy není přes koleno, když to měl on, a pak jsem to dostal já.“
Abychom končili pozitivně: Co byste chtěl, aby se o vás psalo v lexikonu českých herců za sto let?
„Vždycky jsem chtěl zkusit žánr monodrama. Jsem individualista, nevyhledávám davové scény. Umožnil mi to František Derfler v Divadle U stolu. Dělal jsem tam Dostojevského, Tolstého. Tam jsem se potkal s Radúzem Máchou, který psal diplomovou práci Tři role Igora Bareše v Divadle U stolu. Když mi ji dal přečíst, přesně popsal, co jsem chtěl, aby na jevišti bylo vidět. To mě dojalo, protože to, co jsem chtěl sdělit, se k divákovi opravdu dostalo. Takže bych si přál, aby se zmínila tato etapa mé kariéry, která souvisela s literaturou a audioknihami. Také se mi splnil sen, že jsem si zahrál Hamleta a strýčka Váňu, což je fajn, ale není to to nejdůležitější.“
Původně chtěl být hajným
Igor Bareš uvažoval o vysoké lesnické škole v případě, že by ho napoprvé nevzali na JAMU. Napodruhé by to už nezkoušel, o divadlo mu zase tolik nešlo. „Ale přijali mě, a myšlenku na lesnický mundúr jsem opustil, začal jsem se zabývat jen divadlem. Já se nikdy neživil tím, z čeho mám maturitu na střední zemědělské škole. Živím se herectvím, takže v praktickém životě neumím nic.“
Když dnes uvažuje o tom, že v divadle a filmu je na něho toho kolektivu až příliš a on jako introvert by chtěl spíš někam na samotu, napadne ho, že by byl rád malířem. „Možná v příštím životě, v tomto životě jsem totiž ještě neobjevil malířský talent. Ale uměl bych si představit, jak maluji v přírodě, a hlavně sám.“
Dva šéfové kriminálky najednou
Často hraje policejní šéfy, a to velmi dobře. Ostatně otec byl také šéfem kriminálky. Když dostal Igor Bareš nabídku na Mladou krev, na Primě prý nevadilo, že už jednoho šéfa mordparty hraje. „Měli jsme na České televizi roztočený seriál Místo zločinu Zlín. A na Primě mi řekli: Igore, my víme, že hraješ šéfa kriminálky ve Zlíně, ale chceme, abys hrál šéfa kriminálky taky u nás v Hradci Králové. My o tebe stojíme! A taková slova herecké ego samozřejmě příjemně pošimrají.“
Igor musel ale sportovně přiznat, že si vždy večer musel upřesnit a zamyslet se, jakého detektiva druhý den vlastně hraje. Aby se mu to nepletlo…Ve Zlíně? V Hradci Králové? Byla výzva to nepoplést.
O své nemoci
„Je to doživotní onemocnění. Když mi to diagnostikovali, řekli mi, že nemám slepé střevo, ale Crohnovu nemoc. Řekl jsem: Zaplaťpánbůh! A vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Ale zdravotnictví šlo za těch třicet let strašně dopředu. Musíte se s tím naučit žít. Jsou horší věci.“
