Noemi, potkaly jsme se v Kouřimi na slavnostním odhalení pamětní plakety na počest vašeho tatínka, jaké jsou vaše pocity bezprostředně po něm?
Jsem šťastná, když tu vidím ty lidi. Jsem šťastná, že to Tomáš (Waschinger – pozn. redakce) takhle krásně organizuje a všechny nás spojuje. Cítím se tu opravdu jako doma.
Musím říct, že obzvlášť když stojíme blízko sebe, nedá se zapřít podoba, kterou jste po tatínkovi zdědila. Říkají vám to lidi často?
Velmi často. Říkají ale taky, že jsem mix, takže záleží na úhlu pohledu.
Máte od maminky nebo i lidí, kteří si byli s vaším tatínkem blízcí, zpětnou vazbu na povahové rysy, které máte po svém tatínkovi?
Velmi. A je to vidět i u nás doma v naší domácnosti s maminkou. Já jsem tišší, řeším samu sebe a maminka je výbušnější. Takže klasická italská domácnost (směje se). Maminka mi často říká, že má doma tatínka.
Je nějaká konkrétní věc, u které vám říká: Tak a tohle máš po svém tátovi...
Maminka vybuchne a já jsem v klidu.
Co máte naopak po mámě?
Myslím si, že komunikativnost a to, že jsem doopravdy ráda mezi lidmi. Také to, že se ničeho nebojím. Nebojím se řešit věci a říct něco nahlas.
V průběhu odpoledne a podvečera tu zní písničky vašeho tatínka. Máte jednu oblíbenou nebo dokonce nejoblíbenější?
Tu s názvem Spolu, kterou jsme tak trochu spolu i složili. Proto se ostatně i jmenuje Spolu. I ten její text je nádherný. Takže tu mám nejradši. Mně se ale líbí všechny. Poslední dobou jsem také začala poslouchat některé muzikály, a ty jsem si velmi oblíbila.
Jak často si takhle pustíte tatínka?
Když jsem sama, když na to mám čas. Když jedu autobusem do školy a ze školy, nebo když se jen tak sama procházím.
