Vojto, ve Tváři jste už podruhé. Co se u vás díky téhle soutěži změnilo?

„Skoro všechno. Byl jsem v páté řadě, což je tři roky. V největší show, pódium jen pro sebe. Ocitl jsem se mezi lidma, na který jsem koukal jako malej v televizi. Bylo mi dvaadvacet, malý štěně, vyklepaný strachy.“

Počkejte, už jste měl přece nějaké zkušenosti, jinak by vás nepozvali.

„Ano, předtím jsem už dělal divadlo, měl jsem koncerty, ale po Tváři se to enormně zvětšilo. Lidi mě začali víc poznávat, což bylo ze začátku pěkný, pak už moc ne, tak jsem se odstěhoval z Prahy pryč. Můj příběh je dlouhej, skoro na Třináctou komnatu!“

Jak to myslíte?

„Jsem člověk plný komplexů, komplikovaná osobnost, chameleon. Stydím se jít na jeviště a dělat, že jsem něco, co nejsem, třeba ženu. Tvář je šílená v tom, že si musíte jako chlap oholit nohy a převlíkat se do věcí, které jsou mnohdy absurdní, jsou za čárou.“

V tom je jistá oběť, ale výsledek stojí za to.

„Cena je vysoko. Stalo se mi, že mi během natáčení umřela babička, a já jel z pohřbu rovnou na generálku. Zrovna jsem měl dělat nějakou ženskou. Vzal jsem si minisukni, udělali mi culíčky a v tu chvíli se mi udělalo hodně zle. Co to dělám? Proč? Letělo mi hlavou. Takový je ale úděl naší práce. Být zábavný, i když je vám mizerně.“

To k herectví patří...

„To jo. Ale já po něm od dětství netoužil. Vždycky mě bavila medicína a šla mi. Maminka je zdravotní sestra, tak jsem k tomu měl blízko. Když jsem byl kluk, byla to moje jasná volba.“

A proč jste se doktorem nestal?

„Začal jsem pořád víc broukat, brnkat na kytaru a vyšlo to. Nemusel jsem trávit milion let na vysoký, což mě u medicíny vždycky trochu brzdilo. A k tomu ještě jedna věc – mám strach z krve, dělá se mi z ní zle.“

VIDEO: Vojta Drahokoupil: V divadlech už to nikdy nebude jako dřív...

Video
Video se připravuje ...

Vojta Drahokoupil: V divadlech už to nikdy nebude jako dřív... Luboš Procházka

To je poměrně zásadní komplikace.

„Takže já mohl být doktor, ale nesměl bych operovat. Což je k ničemu. Ale v ordinacích jsem strávil i tak dost času.“

Z jakého důvodu?

„Jsem celoživotní hypochondr. To se projevuje tak, že máte strach sám o sebe a z nemocí. Byl jsem mockrát na cétéčku, měl jsem různý rakoviny...“

Počkejte, ty byly jen ve vaší hlavě, ne?

„Přesně. Někde mě píchlo a já měl strach, co to je, tak jsem to šel řešit. To trvalo asi do dvaceti. Když už to bylo vážnější, byl jsem si o tom popovídat u psychologa. Začalo to jako sranda a skončilo to trošku tragicky, byl jsem na dně. Teď už to naštěstí neprožívám, a je to asi i věkem.“

S kým jste ty problémy řešil?

„Měl jsem konzultace s maminkou. Komu jinému věřit, když je to zdravotní sestra, a ještě vaše máma? Byla v práci, dala si telefon nahlas, aby to slyšeli i primáři. Vojta vždycky zavolal a sešlo se celý oddělení. Já hlásil svoje problémy a oni mi přes telefon radili, jestli to mám řešit nebo ne. Ale nikdy se mi nic vážného nedělo, vždycky to byly jenom strachy.“

Co na to maminka?

„Nejdřív se tomu smála a říkala: Ty se z toho jednou zblázníš! Ona byla a je taky trošku »hypouš«, tak to mám trochu po ní. Ale zase člověk na sebe dává víc pozor a nejde do takových extrémů, jako když je vám život lhostejný.“

Jste na sebe opatrný?

„Docela jo. Jsem rád, že mě nenapadají věci jako bungee jumping apod. Dávám na sebe pozor a je mi dobře. Až to půjde, tak plánuju trošku cestovat. Ale jinak mám docela strach z letadel! Letěl jsem asi jen třikrát v životě.“

Nejsou ty strachy pak problémem na jevišti?

„To ne. Co se týká jeviště, tak jsem úplně otevřenej. A čím víc je to trapný, čím víc jdu za nějakou hranici, tím jsem radši. Jeviště je pro mě věc, kde se můžu pitvořit, kde můžu předvádět postavičky, který mám v hlavě.“

Herci to tak mají, na jevišti extroverti, ale postupem let se v osobní životě stávají introverti.

„Dělám vlastně něco, za co se stydím, co bych v reálném životě nikdy neudělal. Na jevišti se chovám jinak. A to mě na divadle baví i přes to, že nejsem herec.“

Co jste studoval?

„Když mi bylo patnáct, dostal jsem se na Ježkárnu, na baskytaru. Náhodně. Brali dva lidi ze sto padesáti a já vůbec nevěřil, že by se to mohlo stát. Zároveň jsem se dostal na hotelovku v Mariánských Lázních. Když jsem se tehdy šel podívat na konzervatoř a viděl tam ty umělce tělem a duší, necítil jsem dobrou energii. V tom věku jsem byl nejradši v garáži, pil potají pivo, zkoušel jsem tam s kapelama. Měl jsem rokenrolovější svět než divadelníci.“

Takže konzervatoř nevyšla?

„Necítil jsem, že bych tam tehdy měl být. Tak jsem se na to vykašlal a šel jsem studovat hotelovku. Vydrželo mi to tři roky. Pak jsem dostal nabídku jít do Prahy a už to jelo. Maturitu jsem dodělával v Praze. Takže mám hotelovou školu, ale nikdy jsem se tomu nevěnoval.“

Fotogalerie
70 fotografií