Jak jste se vlastně dostal k režii Popelky?
„Dramaturgyně Pitermanová mi dala přečíst 30 stránek geniálního scénáře. Až později mi Ota Hoffman u skleničky v NDR prozradil, že autorem není uváděná Bohumila Zelenková, ale zakázaný František Pavlíček.“
Film se měl původně odehrávat v létě. Málokdo ale tuší, že zimní prostředí neprosadili Němci, ale vy.
„Ředitel německého studia Willkönig, o kterém se tradovalo, že byl za války kapitánem ponorky, potřeboval pro své lidi práci na listopad a prosinec, aby měli vánoční prémie. Já jsem se ale bál natočit ateliérovou část a pak půl roku čekat na léto. Děsila mne představa, že děti vyrostou, herci budou mít úraz, nebo nedej bože zemřou. A tak jsem se rozhodl natočit to jako zimní příběh.“
K Popelce jste nyní dostal nabídku na remake. Stalo se vám to už?
„Ano, v roce 1966. Američané projevili zájem natočit po svém v Československu úspěšný film Kdo chce zabít Jessii? S posvěcením nejvyšších míst jsme se scenaristou a mým kamarádem Milošem Macourkem odjeli do New Yorku, kde nám přichystali pracovnu s bydlením u Central Parku. S americkým scenáristou jsme měli dva měsíce pracovat na scénáři.“
Měli pracovat, ale nepracovali?
„Vyloupl se z toho pro nás božský život – dostali jsme slušné diety a americký scenarista Stuart Hample trval na tom, že budeme pracovat jen šest hodin denně, víc to prý není v této profesi možné. Jeho jméno jsme pak s Macourkem dali hlavní postavě ve filmu Pane, vy jste vdova.“
Co jste tedy dělali zbývající čas?
„Prošli jsme všechny galerie, chodili do kina, viděli plno divadel. A náš průvodce nás seznamoval s vlivnými lidmi – obvykle na párty uprostřed Long Islandu nebo v newyorských podnicích jako třeba Playboy klub. Scénář jsme navzdory tomu úspěšně dokončili.“ Jenže americká verze nikdy nevznikla.
Proč to padlo?
„Odjeli jsme domů a producent s hotovým scénářem začal shánět peníze na film. Když to měl víceméně pokupě, přijel na Barrandov. Jenže byl srpen 1968 a den po jeho příjezdu obsadili Prahu Rusové! Producent se polekal a nechal se diplomatickou limuzínou odvézt na letiště, kde musel tři dny čekat na první letadlo na Západ. S námi už mluvil jen telefonicky, Rusové nás na letiště nepustili. Když pak odjel, úplně to usnulo.“ Kdo chce zabít Jessii? je film o tom, jak v reálném světě oživnou komiksové postavy.
Jak vás to napadlo?
„Já jsem se s komiksy seznámil brzy po osvobození v roce 1945. Bratranec mi nadšeně psal: Přijeď, jsou tu Američané. Blatná byla přímo na demarkační čáře – na jedné straně města stála znuděně americká stráž a přežvykovala, na druhé ruský vojáček s pytlem přes rameno. S Amíky jsem kšeftoval – já jim přivezl dva filmy do foťáku a oni mi za to dali plnou čepici žvýkaček. Doma na gymnáziu jsem je pak docela výhodně prodal kamarádům.“
A co ty komiksy?
„Americká armáda o ty své kluky úžasně pečovala – mezi místy jejich českého pobytu pendlovaly bílé náklaďáky s pohlednou dámskou obsluhou – vojandy rozdávaly kafe, zákusky a tiskoviny. No a ty časopisy – to byl náš cíl. Každý druhý měl komiksovou přílohu. Vojáci je bleskem prolítli a odhodili, uklízečky je odnesly do popelnic. No a my kluci jsme je tam hned zabavili.“
Komiksové postavy do filmu Kdo chce zabít Jessii? kreslil Kája Saudek. Jak jste na něj přišli?
„Seznámil nás Miloš Macourek, znali se z mejdanů. Kreslil přesně tak, jak jsme pro film potřebovali. Bohužel v té době byl zrovna v kriminále.“
Kvůli čemu?
„Ani nevím – možná kvůli příživnictví, protože nikde nepracoval. Nebo v tom byly nějaké holky. Přes jeho bratra Jana Saudka jsem Kájovi do basy vzkázal, co přesně má udělat, aby si to mohl rozmyslet. Naštěstí ho za 14 dnů pustili.“
Pro tento film maloval i Olgu Schoberovou...
„S Olinkou v té době kamarádil, potažmo chodil. Zajímavé ale je, že ji uměl dobře z profilu, z anfasu mu to tak nešlo.“
Je pravda, že vůbec neuměla hrát?
„Herecké vzdělání nemá, ale aby se z neherce stal herec, to je úkol režiséra! Olinku stačilo přivést do situace, kde byla sama sebou. Byla zkrátka prima děvče, dodnes je to prima paní. Sláva ji vůbec nezkazila. Ověřil jsem si to, když jsme byli spolu nedávno na obědě.“
S Milošem Macourkem jste napsali pohádky i bláznivé komedie. Nechtěli jste se někdy vydat úplně jinou cestou a natočit třeba horor?
„Zvažovali jsme, že natočíme upírskou komedii. Hlavní roli měl hrát Miroslav Horníček, ale pak jsme dostali lepší nápad a tohle padlo. Původně jsem se ale na pohádky specializovat nechtěl.“
A máte je vůbec rád?
„To ano, ale největší dojem na mne v dětství udělala Erbenova balada Svatební košile. Cestou na přehradu mi sousedovic holka učící se na maturitu vyprávěla o umrlcovi, který přišel pro svou milou. To se mi hrozně líbilo, chtěl jsem aby mi to povídala znovu a znovu. Pak mi ovšem v noci běhal mráz po zádech a maminka ke mně volala doktora.“