Hrůzný osud Putinovy matky: Pohřbívali ji zaživa. Zrodil se ruský diktátor z rodinného traumatu?
Hrůzné zážitky se mohou přenášet i z generace na generaci a formovat pak osobnost potomků. Je tohle případ rodiny Putinových? Vladimir Vladimirovič (72) se narodil až sedm let po druhé světové válce, ale nechybělo mnoho a vůbec se to stát nemuselo. Mariju Putinovou totiž už považovali za mrtvou a málem skončila v masovém hrobě v obléhaném Leningradě (Petrohradě). Je toto kořenem hořkosti a krutosti, které v sobě ruský prezident zjevně nese?
Obléhání Leningradu bylo jednou z mnoha brutálních kapitol kruté druhé světové války, pro Rusy zůstává jedním z určujících momentů jejich historie. Často se k této epizodě vrací leningradský rodák prezident Putin, když obsáhlými historickými konstrukcemi ospravedlňuje nevraživost vůči Západu i agrese proti sousedním zemím.
Prezidentův otec Vladimir Spiridonovič Putin sloužil za druhé světové války (Rusové hovoří o „velké vlastenecké válce“, mj. aby potlačili připomínky své vlastní agrese vůči Polsku) u námořnictva, roku 1942 byl vážně raněn; matka Marija Ivanovna byla tovární dělnicí.
Už před historickým zvratem, kdy se nacistická Třetí říše obrátila proti dosavadnímu spojenci - Sovětskému svazu - se Putinovým narodili dva synové, ale Vladimir je nepoznal. Albert umřel brzy ve 30. letech, Viktor narozený roku 1940 se stal obětí blokády Leningradu. Matka ho nezvládala živit a jako mnoho jiných se spolehla na státní péči. V té však vyhladovělý Viktor začátkem roku 1942 podlehl záškrtu.
A hlad málem zabil i jeho matku Mariju. Wehrmachtu se v zimě 1941-42 podařilo Leningrad skoro dokonale odříznout od zásobování. „Během několika týdnů bylo v celém městě tolik mrtvých, že museli čekat frontu na pohřbení, těla naskládaná jako klády. Jedním z nich bylo tělo pohledné, důstojné třicetileté ženy. Předpokládalo se, že stejně jako mnoho dalších zemřela hlady,“ líčí spisovatel Sinclair McKay na webu deníku Daily Mail. Byla to Marija Putinová.
„Přesto - podle jednoho svědectví - v té tiché ulici s vysokými řadovými činžovními domy z 19. století, pod temnou indigovou oblohou, zaslechli sousedé slabé sténání vycházející z řad mrtvých. Z hromady nehybných těl vyčuhoval pár bot, které sebou škubaly. Jako zázrakem nebyla Putinova matka po měsících přežívání na hladových dávkách mrtvá a sousedé ji vytáhli z hromady těl.“
Půldruhého milionu lidí tehdy 872 dní dlouhé obléhání druhého největšího ruského města zabilo, vojáků i civilistů - ať už v bojích, hladem, nebo nemocí. Tehdy ještě neexistovalo mezinárodní právo, dnes by to nejeden historik klasifikoval jako genocidu. A tak to prezentuje i pán Kremlu, v lednu 2024 v Petrohradě odhalil „památník genocidy sovětského lidu“.
Vladimir Putin se narodil až sedm let po válce, roku 1952 - přesto do města masových hrobů. „Nevím, kde je pohřben můj vlastní bratr, kterého jsem nikdy neviděl, nikdy jsem ho nepoznal,“ pronesl před pár lety na vzpomínkové bohoslužbě na petrohradském hřbitově – a připojil onen děsivý zážitek své matky, kterak ji položili k mrtvolám.
„Pro mnoho lidí ve městě - včetně Putinových - to změnilo jejich chápání samotné lidské povahy. A přízrak všeho toho utrpení v jistém smyslu vrhá svůj stín na Rusko i celý svět dodnes,“ píše McKay. Neplatí to ovšem zdaleka pro všechny: „Z milionů Putinových petrohradských spoluobčanů nevyrostli despotičtí váleční štváči. Ve skutečnosti některé psychologické studie zjistily, že ti, kdo přežili obléhání - nazývaní blokadniki - měli neobvyklou míru empatie. V Putinově chápání světa a dějin však obléhání upevnilo prvek paranoie,“ usuzuje spisovatel. „Zůstává hádankou: jak mohl člověk s tak důvěrnými znalostmi krutostí války způsobit na Ukrajině takovou noční můru tolika ženám a malým dětem?“
