Jak jste se na slavnostní večer připravovala?
„Nikdy jsem na takové akci nebyla. Vlastně poprvé mě vzal na podobný večer Marek Taclík, když mi bylo dvacet něco, protože neměl doprovod. Tehdy se to konalo v Lucerně a hned potom jsem šla domů, protože jsem tam nikoho neznala. Ale teď byla pozornost zaměřená i na mě, a když se večer blížil, dostala jsem radu od kostýmní výtvarnice, která obléká herce do seriálu Ordinace v růžové zahradě 2, ať se začnu chystat, jinak se zblázním. A měla pravdu. Všechno odkládám na poslední chvíli, jenže doma takové róby nemáte. Uvědomila jsem si, že to fakt nemůžu podcenit. Ale já se v módě neorientuju. Jsem spíš sportovec a klučičí typ, takže bych radši chodila v teplákách, a klidně bych tam šla bosá a nahatá.“
Kde jste hledala toho, kdo vás obleče?
„Neznám módní návrháře nebo návrhářky, i když mi některé kolegyně řekly, že to je úplně v pohodě. Že půjdu do butiku a oni mi šaty půjčí zadarmo, protože jim tím budu dělat reklamu. Řekla jsem si: No jo, ale já ty lidi neznám, nevím, na koho se obrátit. Ono to taky trošku zabije čas, když musíte nejdřív koukat na internetu na tvorbu. Potom konečně někoho objevíte, jdete za ním, seznamujete se, on nezná vaši figuru, musí vymyslet, co by vám slušelo. Nakonec mi šaty dělal kostýmní výtvarník a scénograf Hugo Čačko. Ten se mě rovnou zeptal, jestli chci, aby to mělo nějaké poselství. Jestli šaty mají něco říct o mně, o politice, o ekologii.“
Jakou jste měla představu?
„V tomto nejsem typická žena. Nevím, co mi sluší, a říkám: Hugo, ty jsi umělec, scénograf, můžeš si udělat třeba i jméno. Chtěla bych jenom, aby to mělo nějakou hravost a veselost, protože ten seriál je komediální. Řekla jsem, že nechci být tmavá, tajemná, vážná kráska. Chci být rozzářená. A druhá věc, že jsme do kostýmu promítli odkazy na Ukrajinu.“
To znamená?
„Ke žluté haleně jsem měla modrý lak na mých krátkých nehtech. A taky jsem měla modré stíny na víčkách, a jak už jsem trochu starší a víčka padají, tak to chvílemi bylo a nebylo vidět. To byly naše odkazy na Ukrajinu. Nechtěla jsem z toho dělat nějaký politický večer, ale tak to vznikalo. Potom jsem si uvědomila, že když už si vydělávám nějakou korunku, měla bych ji taky poslat dál. Jen odbočím, že ve svých 43 letech, díky Dobrému ránu, Brno!, můžu nyní poprvé v životě posílat trvalé příkazy.“
Takže vám poprvé budou každý měsíc odcházet pravidelně peníze z účtu?
„Každý měsíc odchází a každý měsíc stejně. To jsem dřív neměla. Když jako herec třeba dva měsíce nemáte příjem, nepřipadalo to v úvahu. Nebo vám pak přijdou jednou za čtvrt roku všechny honoráře. No, a díky Dobrému ránu, Brno! mám takovou malou brigádu, že hraji v seriálech ZOO Nové začátky a v Ordinaci v růžové zahradě 2, takže jsem si konečně mohla zřídit trvalý příkaz. A když už ty peníze mám, tak jsem je chtěla vrátit do oběhu. Bavilo nás, že jsme spolu s Hugem šli koupit látky, pak jsme šaty dali podle jeho návrhu ušít paní krejčové Blahovcové na sídlišti v Modřanech. Pozor. Jedna slečna mi dělala vlasy a další make-up, takže každý, kdo mi v tom týmu pomáhal, si i něco vydělal. A tak se mi to líbí, peníze se mají točit. Díky tomu vznikl originální model. Bylo nám od začátku úplně jedno, komu se bude líbit, ale my jsme z něj měli radost.“
Ten model byl docela odvážný. S tím jste problém neměla?
„Měla. Slepě jsem důvěřovala Hugovi. Potom jsem mu řekla: Ty brďo, to je silný kafe, v životě jsem neměla takový výstřih, ani v rámci role. A on odpověděl: Prostě si to musíš jednou v životě užít. Na druhou stranu mi řekl, že nemám žádná prsa, a že kdybych je měla, tak by tento střih nevolil, protože by mu to přišlo neestetické. Ale takhle, jak jsem nahoře trošku jako kluk, se to ztratí. Stejně jsem ale byla nervózní, protože se mi těsně před přímým přenosem jedna nálepka, která držela šaty tam, kde mají být, odlepila. Pak jsem nemohla přijít na princip, jak se ta nálepka používá.“
Takže jste se bála, abyste se neodhalila ještě víc?
„Ano. Asi bych tím pravděpodobně nikoho nevylekala, ani by nic nevyskočilo, ale samozřejmě jsem nechtěla dělat na takové akci nechtěnou show. Taky jde o to, že nechcete celý večer koukat do výstřihu, jestli není vidět více, napravovat ramínka atd. Chcete být svobodná.“
A podařilo se vám najít ten princip?
„Přišla na to Daniela Špinar, která byla můj doprovod. Režisérka, bývalá šéfka činohry Národního divadla, klečela u mých nohou na dámském záchodě a pomáhala mi vždycky, když jsem šla na záchod s tou velkou sukní. Tam přišla na to, jak se to lepí. To už ale v reproduktorech znělo: Prosím, zasedněte na svá místa. Už se odpočítával čas, kdy začne přímý přenos. Byly jsme úplně mokré, zpocené, uřícené, nervózní.“
Vy jste neměla žádný šátek, kterým byste se mohla zahalit?
„Už z domu do taxíku jsem šla jenom v té haleně. Neměla jsem žádný kabát, ani šátek.“
Takže jste byla víc nervózní z toho, že se vám něco odlepí než z toho, jak dopadne vyhlášení cen?
„Jo. Z toho, jak to dopadne, jsem vůbec nebyla nervózní. Bylo mi to upřímně jedno, protože už samotné nominace považuju za úžasný úspěch. Další nominované byly mladičké holčiny, takže mi jich líto nebylo. Řekla jsem si v duchu: Máte všechno před sebou. Nevím ale, jak moc to bylo vyrovnané, protože jsem byla jediná v kategorii čistě komediální žánr. Beru to tak, že my tři jsme byly oceněné, každá za jiný žánr.“
Při předávání jste si trošku rýpla. Záměrně jste se dopustila přeřeku, když jste prohlásila, že kvůli vám režisér nemusí hrát sovětskou, teda slovenskou hymnu… To bylo připravené?
„To byla improvizace na pódiu. Měla jsem toho na srdci více, ale to už jsem nestihla. Teprve doma jsem si uvědomila, že jsem vůbec nepoděkovala Akademii. Ani kolegům ze seriálu. Ale řeknu vám, jsem krátkozraká. Vidím »prd« do dálky. Ty digitální hodiny, které tam na vás ťukaly, svítily, jsem nemohla přehlédnout. To bylo hodně znervózňující. Vnitřně mě to s prominutím »odprdávalo«, a tudíž každou vteřinu uvolňovalo, ale mohli mi dát ještě matematický příklad, aby mě úplně rozhodili. I ve škole jsem nesnášela, že jsem limitována.“
A stihla jste to…
„Nakonec jsem si stihla i rýpnout.“
Pak jste se prý bála, že toho lva rozbijete. Je zatím v celku?
„Vcelku dorazil domů, jenomže my bydlíme v malé chatě, k nám se už nic nevejde. Kam to dáme? Nechcete ho mít tam, kde by ho hned viděl každý, kdo přijde na návštěvu. To nepotřebuji. Nestojí na tom ani svět, ani vztahy, i když si ceny vážím. Zároveň nechci, aby se na ni prášilo v dílně, to je blbý. Asi ho pak přestěhuji z jídelního stolu do knihovničky za sklo. Ta křišťálová soška je krásná.“
Zůstávala jste na afterpárty?
„Přiznám se, že úplně ne. Těšila jsem se, že si zatancuju, ale nějak se nic nedělo, pak tam něco dunělo, to mě hudebně nezaujalo, a potom mě taky ukrutně bolely nohy. Všude se jenom stojí, vyjma přímého přenosu. Pak tam byla nějaká kuřárna pouze pro uživatele elektronických cigaret. To já nemám. Je jen pár míst pro celé Rudolfinum, kde se můžete nějak setkat, ale ta už byla obsazena. Takže celou dobu stojíte v brutálních šteklích, měla jsem asi dvaceticentimetrové podpatky, protože jsem drobná, tak, abych róbu netahala po zemi. Nohy mě bolely, ale nechtěla jsem si v těch světlých kalhotech sednout na schody jako puberťák na Letné.“
Co jste tedy dělala?
„Stále jsem maminka dvou dětí a došlo mi, že mě to tam ani moc nebaví. Trošku jsem se napapala, ale moc jsem si s nikým nepopovídala, protože neznám lidi z filmařského světa. Dobré ráno, Brno! mě s každým neseznámilo. Nevím, kdo všechno je producent, producentka. Jak jsem krátkozraká, tak ani nevidím, jestli stojí vedle mě pan Smyczek nebo Bartoška. Ještě nebyla ani jedna hodina, když už jsem seděla v taxíku a jela jsem k Hugovi, u kterého jsem přespávala. Ten bydlí na Vinohradech. Z Rudolfina to je přece jenom blíž než do Řevnic. U Huga jsem měla pokojíček a pak už jsem si v pyžamu vychutnávala dojmy z večera.“
Jak?
„Asi hodinu a půl jsem všem, kdo mi napsali, posílala srdíčko. Byla jsem úplně v šoku. Tolik zpráv jsem neměla ani na žádné kulatiny, ani po svatbě. Myslím, že možná jenom hokejisti po vyhraném mistrovství tuší, jak jsem se cítila.“
Překvapila vás nějaká gratulace?
„Tam bylo iks cizích čísel. Tuším proč. Jak jsem byla v pořadu u Jana Krause, tak jsem tam zveřejnila své telefonní číslo. Protože jsem trouba. Nastavila jsem na kameru leták, kde byly všechny moje kontaktní údaje. Překvapilo mě v podstatě i to, že ani nevím, od koho všeho mi přišlo blahopřání. To bylo takové kvantum, že lidi měli snad větší radost, než já.“
Je výborné, že vám lidi přejí…
„Přejí, i bez instagramu mám obrovský fanklub.“
Když jsme spolu mluvili před rokem, věnovala jste se i uklízení a práci ve školce. Jak to máte teď?
„Už nechodím uklízet a nechodím do školky. Konečně se živím čistě herectvím. To je od vysoké školy snad poprvé.“
Režisér vycházel ze tří novinářek, které měly k Ivetě blízko, říká představitelka jedné z nich Zuzana Zlatohlávková Luboš Procházka
No, tak snad to tak bude pokračovat.
„Ano, před nedávnem jsem podepsala smlouvu na další seriál na Nově. Ne nekonečný, ani ne minisérie. Něco tak akorát. Budu tam mít velkou roli, takže to je už úplně úžasná věc.“
To by mohl být i zdroj slušných příjmů.
„Určitě. Kromě trvalých příkazů budu mít i peníze navíc. Nyní jsme získali dotaci Oprav dům po babičce. Dostanete peníze na rekonstrukci a do dvou let musíte vrátit padesát procent. Rekonstruujeme rekreační objekt, který jsme si koupili na hypotéku. Chatu, kterou v podstatě chceme zrekonstruovat jen kvůli energetickým úsporám. To znamená, že ji nezvětšujeme, nedemolujeme. Ta chatka není zateplená. Přežili jsme tuhle zimu, ale chceme si to trochu zvelebit a na to jsme dostali dotace. Díky práci v novém seriálu vím, že půjčku vrátím do dvou let. Potom už nebudu nikomu dalšímu dlužit, nebudu si půjčovat ve svém věku od rodiny atd. A to je bomba. Úplný klid v duši.“
Žádný nováček
Cenu získala za seriál, ale ani v českém filmu není Zuzana Zlatohlávková nováček. Hrála například ve snímku Zoufalci, Muži v naději, Teorie tygra nebo v seriálu Iveta, kde ztvárnila roli novinářky, která se snaží Ivetě Bartošové naslouchat a radit, co by měla dělat.
„Je to zase úplně jiný typ ženy. Hraju takovou starou mladou. Nemá děti, ani chlapa,“ popisuje herečka a doplňuje: „Celý její život je jenom o práci bulvární novinářky.“
Kromě herectví se věnuje také čínské medicíně. „Studovala jsem všech pět dovedností, to znamená fytoterapie, tedy bylinná léčba, dále stimulace ošetření akupunkturních bodů, dietetická doporučení, masáže Tuina a cvičení Qi Gong,“ říká Zuzana.
Učila se i jiné pomocné techniky, jako je baňkování, moxování, což je hloubkové prohřívání postižených míst akupunkturních bodů. To se provádí pomocí pozvolného doutnání sušeného pelyňku. Nejvíc ji baví bylinky a akupunktura. Kdyby měl někdo zájem o léčbu, tak ji najde pod názvem Radostná medicína. Nyní ale hledá vhodné prostory. „Líbila by se mi maringotka, ve které bych svoji praxi provozovala, protože mi v podstatě stačí 10 m2.“
