Navzdory nezvratné nemoci měl Cyril Höschl (†75) ještě plány: Netušil, že mu zbývá pár měsíců!
Profesor Cyril Höschl (†75) patřil k největším kapacitám v oboru psychiatrie a ještě loni v říjnu otevřeně hovořil o své kruté nemoci, multisystémové atrofii. Navzdory vážné chorobě měl své drobné plány a věřil, že mu ještě několik let zbývá. Z těch mu však osud nakonec dopřál jen pár měsíců.
Loni v říjnu získal prestižní Cenu Neuron za celoživotní přínos vědě. Tu už však profesor Cyril Höschl (74) přijal v soukromí, upoután na vozík.
Mezinárodně uznávaný vědec dlouhá léta vedl Psychiatrické centrum v Praze a byl i zakladatelem Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) v pražských Klecanech. Čtenáři týdeníku Reflex si zase oblíbili jeho dlouholeté příspěvky a zamyšlení.
Když však dosáhl svého profesního vrcholu, vstoupila mu do života multisystémová atrofie, jejíž následky jsou bohužel nevratné. V několika rozhovorech otevřeně a s obdivuhodným nadhledem popsal peklo, které nemoc přináší.
„Kdyby mi před půl rokem někdo řekl, že nebudu chodit, že nebudu řídit auto, že se nebudu moct podepsat, že nebudu moct psát ani na klávesnici, tak bych se šel snad picnout. Zajímavé je, že s tím, jak ta choroba postupuje, tak zároveň s ní postupuje pocit, že je vám to jedno. Že na to koukáte jako Marťan a bavíte se spíš tím, jak se ty příznaky míhají, jak přibývají, jak jsou některé nevysvětlitelné,“ uvedl Cyril Höschl v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Omezený čas
Tím ale děsivý výčet příznaků nemoci zdaleka nekončí. Profesor Höschl si také velmi dobře uvědomoval, že jeho čas je omezený. „Ta nemoc je velmi nepříjemná, protože vede v průměru během šesti, sedmi let definitivně k smrti. Už mám rok za sebou a můžu se utopit v nejbližší sklenici vody, protože mi přestal fungovat polykací reflex. Takže když piju, tak se topím. To jsou příznaky, kterými nebudu nikoho obtěžovat, jen chci říct, že to hřiště se nesmírně zmenšilo. Legrace je na něm pořád, ale ten život je co do možností nesmírně omezený,“ popsal v rozhlasovém pořadu Osudy.
Nemoc ho také donutila usednout na invalidní vozík. Právě na něm své čerstvé ocenění, Cenu Neuron, přebíral. „Už sotva chodím, respektive nechodím vůbec, jsem na invalidním vozíku. Ujdu pár metrů a bojím se, že spadnu. Když se postavím na nohy, mám pocit, jako bych byl ve stometrové výšce na tenkém provaze. To jsou pocity, které dokud někdo nezažije, tak je nepochopí,“ vysvětloval dále v Osudech.
Poker face...
Jedním z těžkých následků choroby je i maskovitý obličej bez změny výrazu. „Že se nedostatečně usmívám, to není, že byste nebyla milá, ale to je proto, že mám poker face. Za tou schránkou jsou emoce, ale nejsou vidět,“ vysvětlil loni v říjnu při přebírání Ceny Neuron spoluzakladatelce a ředitelce Nadace Neuron Monice Vondrákové.
Navzdory kruté situaci podle svých slov nepropadal zoufalství a stále si dokázal udržet emoční odstup. Také se však více stáhnul do soukromí. „Potřebuji mít také nějakou komfortní zónu, abych mohl s touto chorobou ještě pár let přežít na úrovni, která je jiná než být někde napojený na hadičkách,“ dodal loni pro Seznam Zprávy. To ještě netušil, že mu zbývá jen pár měsíců...
Vědec, který se vždy dokázal jasně vyjádřit k nejsložitějším problémům naší společnosti, si i přes těžký úděl stále zachovával noblesní, velice kultivované vyjadřování. A nezapomínal ani na důležitý a optimistický apel k spoluobčanům.
Pečujte o štěstí
„Opravdu se objektivně pořád ještě přes to všechno tady v tomto okrsku světa máme skutečně dobře a možná je to jedno z mála míst na zemi, kde se máme vůbec nejlíp. A žehrat na to je do určité míry rouhání, protože může být ještě mnohem hůř. Jednak individuálně, což vidím teď na sobě a pořád se tím nenechám deptat, a jednak i mezinárodně v politickém kontextu,“ připomenul před půlrokem pro Seznam Zprávy a vzkázal: „Člověk by měl o svůj pocit štěstí nějak pečovat a nenechat si zkreslovat svoje emoce tím, co se děje, do takové míry, že vám to kazí život.“
627:👍👍👍