Císař suchar František Josef I. (1830-1916)

Ve starověku se lidé dožívali pouhých dvaceti let. Nemělo tedy smysl spořit s liškou, ba ani nakupovat v prodejnách zdravé výživy. Kdo to přehnal a žil přes limit, toho v noci hodili doTibery. Aby neujídal. Římané se s důchodci nepárali. Dnes je všechno jinak. Kdekdo by se chtěl dožít sto padesáti, ale přitom se cpe bůčkem, strašně pije, na poradách řve na lidi a chodit pěšky už zapomněl. Sorry, ale daleko větší pravděpodobnost dlouhověkosti má disciplinovaný suchar. Vzpomeňme na našeho stařičkého mocnáře. To byl suchar všech sucharů. A trvalo hezky dlouho, než se odebral do věčných lovišť. Dožil se pěkných šestaosmdesáti let, ačkoli v jeho době byla průměrná délka života necelých čtyřicet. Tento proslulý asketa postrádal smysl pro humor a pro radostný život. Jeho oblíbený výrok zněl: "Je třeba pracovat až do vyčerpání." Jako třináctiletý vstoupil do armády v hodnosti plukovníka a od té doby vojenský oděv svlékal možná jen před spaním (spal na obyčejné železné posteli, na které i zemřel). Vstával v půl čtvrté a úředničil až do večera, domnívaje se, že čím více papírů vyřídí, tím úspěšnější bude jeho vláda. Nikdy se neměl oženit s divokou a energickou Alžbětou, vévodkyní bavorskou, přesto se s ní jako čtyřiadvacetiletý oženil. Správně se neměli ani potkat a když už se potkali, neměli ani pomyslet na to, že by spolu mohli žít. Za nesmírně bezútěšný bývá označován jejich intimní život: když měla Jeho Výsost s večerem navštívit císařovnu, tak ta rozkázala všude, cestou do ložnice i v ložnici, otevřít doširoka okna, jelikož císař nenáviděl průvan. Rovněž o rodinném stolování se vyprávějí horory. Ač se předkládalo mnoho chodů, členové rodiny nejednou odcházeli od stolu hladoví jako vlčáci, neboť panovník jedl rychle a málo a jakmile dojedl, vše bylo odneseno. A tak kdo měl hlad, musel se jít najíst do hospody. Alžběta zvaná Sisi zase držela diety spočívající v konzumaci ledového mléka, syrových vajec, tokajského vína a šťáv ze zeleniny nebo ze syrového hovězího. Obklopovala se zvířaty: papoušky, vlčáky, chrty, desítkami koní, toužila po tygrovi a koupila si opici. Dceři se svěřila, že nejraději vzpomíná na doby, kdy byla nevinnou pannou. Císař ji patrně měl stále rád a psal jí dopisy podepsané: Tvůj ubohý maličký či Tvůj osamělý mužíček. Tím se pak stal doopravdy, když osmašedesátiletou císařovnu zavraždil v Ženevě pilníkem italský anarchista. Na trhu si koupil pilník bez rukojeti, na tu mu už nezbyly peníze, a tak si ji zhotovil sám podomácku. Osamělý mužíček František Josef I. přežil prakticky celou svou rodinu, zřejmě díky klidnému a jednotvárnému způsobu života s pevně stanoveným časovým rozvrhem. V listopadu 1916 začal však vysloveně chátrat. Trýznil jej kašel, ztrácel na váze, dostal teplotu. Lékaři konstatovali zápal plic. Odpoledne 21. listopadu horečka stoupla na 39,5 stupně, císař přesto seděl za psacím stolem. Lékaři ho prosili, aby se odebral na lože, on ale odpověděl: "Mám ještě moc práce." Když jej pak konečně dostali do železné postele a zeptali se ho na další rozkazy, řekl: "Zítra ráno v půl čtvrté!" O něco později chtěl napít. V půl deváté večer byl povolán farář, aby udělil císaři poslední pomazání. Pět minut po deváté doktor konstatoval smrt.